Jevgenija Pavlovna postávala u stánku se zákuskami k pivu, pošilhávala po sušených rybičkách, na které dostávala po čertech velkou chuť. Ještě ale musí koupit chléb, máslo a taky olej. S rukou přes ústa zamýšlela se, jestli ještě něco dalšího nepotřebuje, zatímco vyčouhlý mladík zarudlé, odrolené pleti a vpadlýma, mokrýma a divokýma očima poněkud neuroticky přešlapoval na místě. Zacákané vyspravované vojenské kanady dělaly otisk za otiskem do udupadné země.
Bazar v Ujaru se začínal plnit lidmi a jejich štěbetání se rozléhalo do všech koutů. Dnes byl hezký den. Slunce vyhouplé vysoko, pár mraků, teplota se točila kolem nuly, ba vyskakovala nad ni. Hezká předzvěst jara. Někteří si rozepínali šuby, válenky zůstávaly doma, neboť sníh vlhnul a mokval.
„Buďte zdráva, Jevgenije Pavlovno, taky nakupovat, taky?“ přitočila se k dvojci svrasklá energická ženština, jíž zpod huňatého čapce draly se temně rudé slepence kadeří.
„Buďte zdráva, Naděždo Sergejevno. To víte, to víte.“
„A jak vidím, máte doprovod,“ usmála se Naděžda Sergejevna na vyhaslého mladíka.
„A to je náš Paša! Před týdnem se vrátil z ukrajinské fronty! Je to velký hrdina!“
„Ach, to ráda slyším, Pavle Borisoviči, tvá vlast se tebou pyšní, jako tvými předky!“
Jevgenia Pavlovna zamáčkla slzu, jež se jí vedrala do utrápeného oka. Roztřeseným hlasem pravila: „To mi povídejte, Naděždo Sergejevno, to mi povídejte.“
Jevgenia Pavlovna skryla obličej do dlaní a tiše štkala, Naděžda Sergejevna se ji jala objímat, líbat a utěšovat, zatímco Paša na situaci kamenně zíral vydloubanýma očima. Jeho kanady však začínaly přešlapovat s čím dál větší intenzitou.
„Ech, já vím, jaké hoře si neseš, dušinko, já vím,“ pro sebe si s vážnou a strnulou, patetickou tváří monotónně předříkávala, „Manžel se ti nevrátil z Čečny…“
„Ani Pašečku v kočárku nepovozil…“ lkala Jevgenia Pavlovna.
„Bratr ti zmizel v Afgánistánu.“
„Nebohý Ljoša, k oltáři mě místo otce měl vést…“
„Otce ti zastřelili v Maďarsku…“
„Ani on neviděl vyrůstat svou jedinou dceru…“
„Děd ti umrzl ve Finsku.“
„Hospodin ví, že svého synka miloval, stejně jako by miloval svou vnučku.“
„A jeho starší bratra, komisaře, popravili při čistkách.“
„I on je pýchou naší rodiny, muselo to však být.“
„A praděd tvůj padl při řádění Bílých…“
„Ani on by mouše neublížil.“
„Jevgenie Pavlovno,“ uchopila Naděžda Sergejevna přítelkyni pevně za paže, aby se jí mohla zpříma podívat do očí, „Jevgenije Pavlovno, ty jsi z rodu hrdinů, díky nimž stojí naše vlast jako pevná skála!
A pohleď, Hospodin tě přec odměnil. Paša, tvůj jediný milovaný syn, se ti vrátil! Vrátil se jako velký hrdina!“
Lidí přibývalo. Pašovy oči se horečně koulely ze strany na stranu. Začínal být netrpělivý, pěsti se mu počaly svírat a rozvírat, tvář rudla, šedla, čelo se rosilo. Jazyk schnul a lepil se k patru. Jevgenie Pavlovna si protírala opuchlé oči sepraným látkovým kapesníkem, na němž byl vyšit monogram jejího manžela.
„Pašo, Pavle Borisoviči,“ pravila obřadně Naděžda Sergejevna, takže přerušila lidský klokot v nejbližším okolí, „pověz, jak jsi bojoval s fašisty, kolik jsi jich zabil, kolik nepřátel národa jsi sprovodil ze světa?“
Několik párů očí teď zvědavě pozorovalo nastalou situaci až s nábožnou vážností.
Pašovy oči se koulely po celém prostoru, který se začal překotně kymácet a rozpíjet na základní barvy. Jazyk se zadrhl za hrazdou zubů, přischlý k tvrdému patru, jakoby smrštělý gravitací mozku, čelo se rosilo, záda byla jako v horké koupeli. Mlžný opar prostoupil celým prostorem. Oči kmitaly jako kulečníkové koule, vířily, křížily se navzájem. Dlaně se sevřely v pěst, nehty se zakously do masa, klouby zbělely. Srdce tikalo jako puma před výbuchem. Dech se kumuloval v plicích a pomalu plnil všechny dutiny.
„Pavle Borisoviči, hrdino, kolik jsi skolil fašistů – kolik jsi jich poslal před pekelný tribunál, aby se zpovídali ze svých válečných zločinů?“ burácela Naděžda Sergejevna jako biblický prorok.
Oči těkaly jako na provaze, až se zamotaly. Stlačený dech roztrhl stěny – a člověk vzerval se jako zkažený dělostřelecký granát, co vybuchl ještě v komoře kanonu. Do ticha zněl Pašův vyschlý chraptivý jazyk překotnými slovy: „Malá holka, tak pět, možná šest. Svině. Oči. Nebylo to moc těžký. Trvalo to tak pět, možná deset vteřin!“
Ticho. Ticho by se dalo krájet – těch několik zvědavých očí jakoby najednou nevnímalo nic, než krystalicky jasné detonace Pašových slov. A klokot bazaru jakoby zmizel, na chvíli. Na chvíli, než se rozptýlí kouř téhle erupce, než klesne dolů, vsákne se do země a zas bude, jak před chvílí bylo.
„Prosím?“ ozval se nevěřícně někdo ze skupinky posluchačů.
„Jak říkám, zmáčk jsem to – a za pár vteřin bylo hotovo!“ odpověděl chladně a nenuceně, jakoby hovořil o obědě z jídelny, Paša, který zas nalezl ztracený klid jak hlaveň chladnoucí po dělostřelecké přípravě, jako vyžilá kurva, co právě zamknula pokoj za posledním dědkem.
Pak následovalo další zmrtvělé ticho – jako by vystavělo hradbu, skrz kterou jako přes tenkou zeď doléhaly tlumené zvuky živého bazaru. Trvalo to jen pár vteřin, možná tři. Pak obřadně promluvila Naděžda Sergejevna: „Jsi hrdina, Pavle Borisoviči. Jsi hrdina své vlasti. A až jednou vstoupíš na nebesa po bok svým předkům, nebudeš zahanben! Jevgenie Pavlovno, buď hrdá na syna své vlasti, neb jest on hrdinou! Buďte s bohem!“
Ticho se vytrácelo z uší, lidský hrozen se rozpouštěl v klokotu davu, Naděžda Sergejevna matku i syna objala a šla si po své cestě. Svět se zas naplnil obvyklými zvuky bazaru.
„Mami, pojď, mě už to tady nebaví,“ naléhal Paša.
A Jevgenia Pavlovna šla. Šla. Šla nakoupit máslo a chleba, a zakusku k pivu. Dneska bude oslavovat. Dneska a každý další den… Co na tom, že na její duši, i na té širé, širopusté duši celého ruského národa, přibude zas další vřed. Co na tom? Vždyť se jí konečně, konečně někdo vrátil…

#BudCechBudLaska a pamatuj, že ruská duše je plná vředů po duších nevinných lidí.