Ksuša seděla na oslizlý kovový lavičce kdesi v Parku. Bosou nohu laškovně přes nohu hozenou v nablejskanejch lodičkách, jejichž jehly byly zakydaný blátem lesosibirskejch chodníků. Dlouhý, rudě nalakovaný nehty svíraly podpultový zlatý máčko, ze kterýho odkapávala rozdrolená krev popela. Z krátkejch černejch šatů se jí draly mladý krevnatý kozy jako atomový hřiby.

„U nás je všechno charašo. Víc charašo vež tam u vás, v Jevrópě,“ bohorovně, se sebedůvěrou vyfukovala noblesní kouř podpultového máčka do obličeje plaše vyhlížejícímu nevýraznému mladíkovi, který seděl vedle ní.

„Tady máš vsjo. Lidi se maj fajn. Podívej: důchod, minimální mzda, délka dožití, svaboda, blahobyt. To všechno u tebe může bejt. Jenom chtít. A nebát se čuť čuť omezit,“ přehodila druhou nohu přes první a kratičký černý šatečky vyjely až k pružnejm trénovanejm bokům, takže se na stehni objevila drobná kérka.

„Důchod! O tom si naši prarodiče mohli zdát. 3500 korun na vaše. Umíš si to představit?“ rozvášnila se a horkej dech smísenej s tabákovým odérem kanul jí z rudejch rtů jako hadí jed a mísil se s těžkým asfaltovým aroma okolního vzduchu.

„Průměrná zárplata – mzda – to je radost! 12800 korun! To dostatečno. Ty to nepochopíš. Lidi nesmí být rozmazlení. A pak minimální peníze: 3460. To je mnogo. A taky benzín za 15 korun. A pivo za 25. A oběd v restauraci je levný. A vůbec!“ vášnivě šermovala podpultovým zlatým máčkem, takže se rozkrvácelo na všechny strany. Pak zvážněla. Zkřížila pěstěný ruce na břiše, takže schovala krvácející máčko za zády.

„A taky je tu šťastněji, bezpečněji,“ dodávala vážným hlasem, napřímila se a opět si potáhla poživačně z podpultovýcho máčka, takže jemnej namodralej kouř prostupující její pečlivě střižený, moderní vlasy na chvíli zmizel jsa absorbován hnijícími plícemi, „smotri. Průměrně se tu dožiješ 68 let. Jako kluk asi trochu míň. Sebevražd tu taky tolik není…“

Zamyslela se, ztuhla, dým se ustálil. Potom přehodila nohu, srazila kolena k sobě, ty krásný hebký dívčí kolena, vysportovaný, rovný, ušlechtilý. Zvolnila, krátce potáhla, promnula podpultový máčko mezi ukazováčkem a palcem, pomalu vydechovala kouř, krev retka dopadala na rozblácenou zaflusanou zem mezi mramorový stěny jejích lodiček.

„A znáješ, že je tu opravdu bezopasno. Víš, že kriminalita je malá. Jen 11 vražd na sto tysič obyvatel, 450 vězňů ze sto tysič obyvatel sedí v ťurmě, za mřížemi. Cha! O tom si váš zdegenerovaný pedofilní západ může nechat zdát!“ dořekla rázně a dlouze a triumfálně si potáhla z dodělávajícího špačka podpultovýho máčka, neboť právě splnila svou vlasteneckou povinnost.
Mladík nevěděl, co říct. Možná by přikývl, možná by raději zmizel, neboť mu na srovnání cosi nehrálo. Rozloučil se proto s Ksušou a odešel domů, aby si vše radši ověřil.

Ksušiny hnědý vlasy se v zapadajícím slunci rozhořely všemi barvami. Dotáhla poslední doušky kouře, hodila nedopalek se surovostí sobě vlastní na zem mezi ostatní, aby mu uštědřila ránu z milosti, rozdrtila jeho doutnající tělesnou schránku špičkou svých zářivých bot na jehlách. Malinko to křuplo. Poslední řídký dým se rozvířil, pak se sklidnil, aby za chvíli stoupal oranžovým odérem slunce výš nad oprýskané stěny a ohmataná okna zašlých paneláků jako sebevědomí tohohle pronároda…

A co ty? Budeš Čech, budeš laska a raději si všechno taky ověříš? Pak totiž možná zjistíš, že se tady žije ve srovnání s Ruskem o dost líp.