Země, ve který žijeme historicky dost často, zejména ve dvacátým století, na který můžeme nahlížet i zkušeností dnešního dne, uměla stát na straně „vyššího dobra“, přestože je tahle kategorie těžko definovatelná, stejně jako se uměla chovat dost zákeřně, odporně a zle. Vždycky záleželo na elitách, který jí vedli.
Na Masaryka si nikdo netroufl, Beneš byl dobrý ministr, špatný vůdce (ano, odsuzuji od stolu, šmahem a hlavně prvoplánově – to je cíl), Hácha byl nucen nejen z hovna dělat bič, ale ještě jím musel práskat do vlastních řad, aby zabránil katastrofě, za což logicky zaplatil životem a zatracením, Gottwald by syfilitický primitiv bez špetky hrdosti, Zápotocký blb s harmonikou, Novotný figurka vláčená větrem, Dubček (ač ne prezident, přec dobově vůdce) idealista bez hrdosti a vůle, Svoboda respektovaný podvraťák, Husák pradisident komunismu a senilní prominent pozdního komunismu – Havel modla s marginálníma šrámama, Klaus slovy mistrovství světa udržovačka bez špetky empatie s nadějným nástupem a ohyzdným koncem, Zeman sobecké prase bez svědomí a o Pavlovi si to řekneme za pár let, zatím dobrý.
Český národ většinově však, přes své vůdce, byl schopen pojmenovat dobro a zlo, volil si svůj přirozený kurs. Věděl, kde je to správné místo v širokém spektru dobra a zla – a minimálně se nacházel na té škále na středu!
Buďme hrdí na to, že dnes můžeme být vlajkovou lodí morálně správného rozhodnutí. Buďme ještě víc hrdí na to, že jako malá země v tomhle jsme zase pupkem Evropy, že neseme nadčasovou myšlenku svobody, svébytnosti a tolerance, že pomáháme Ukrajincům. A v absolutních číslech jsme v top 10! … Třeba jako za Jiříka z Poděbrad (a je mi jasné, jak moc je to přitažené za pačesy).
Buď Čech, buď láska a buď hrdej na to, že tvoje země je na tý správný straně!
